17. den - 20.7.2005

Budíček! Poslední L

Naposled se táborem rozezněl povel k tomu, abychom se vyhrabali z teplých spacáků. To, že je poslední den tábora, nám připomněly pohledy na prázdná místa, na kterých ještě včera stály různé táborové stavby.

Jedinou, byť maličkou výhodu, však poslední den měl – nebyla rozcvička.

Místo toho jsme si měli „pouze“ zabalit své věci. Občas měl někdo problém, třeba jako Žužu, které mamka odvezla jednu tašku.

Zbourali jsme stany. Po některých zůstal vybledlý čtverec trávy, po některých menší Alpy, o které se postarali krtci.

Za chvíli se zaprášilo i po druhé latrině, sušáku, ohništi, tee-pee, hangáru a kuchyni, kterou se nám povedlo docela bez problémů sbalit.

Díky Jenovi jsme si během bourání užili dost legrace.

Jen dnes očividně neměl svůj den a všechno mu trvalo ještě déle než obvykleJ. Došlo to tak daleko, že ho na jeho rychlost musela „mírně“ upozornit Radka. Té se ulevilo, Jen byl setřen a my se docela dost nasmáli.

Na posledním nástupu nám Bobis popřál hezký zbytek prázdnin a my se pomalu vydali na nádraží. Nikomu se moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Barči cestou dokonce začaly téct slzy.

Na nádraží jsme si rozdělili poslední „táborový“ sušenky.

Poté, co jsme zkontrolovali, z které strany vlak přijel (abychom nedopadli jak Vanun s Hermionem), jsme do něj nasedli. Dostali jsme táborovou fotku, takže o zábavu jsme měli postaráno.

Jelikož někteří vystupovali už v Borovině, tak nastalo loučení o chvilku dříve. Na třebíčském nádraží jsme se pak dali druhé kolo a pak se všichni rozprchli, aby se užili zbytek prázdnin.