17. DEN

Svátek: Drnec, Drvoštěp, Sekera

Dnes naposled jsme se po budíčku vyhrabali ze svých teplých spacáčků. Pohled na poloprázdné náměstíčko nás ujistil, že tábor bohužel doopravdy končí a za pár hodin odjíždíme domů.

Čekalo nás neradostné balení jak věcí svých, tak i táborových. S tím prvním byly docela potíže. Narvat všechny své věci do kufru byl nadlidský úkol. Většině z nás se zdálo, že jim záhadným způsobem plno věcí přibylo. Některým proto museli rodiče den předem dovézt obrovský pytel. Viď, Babouši!

Nejčastější větou, která se ozývala táborem tak bylo: Kdopak mě sbalí? Někteří sami, jiní s pomocí se nakonec úspěšně sbalili a mohli jsme pokračovat v bourání táborových staveb. Postupně tak zmizel hangár, jídelna, stožár, ohniště, sušák, kompost, cucjamka, latriny a stany, po kterých zbyly jen vybledlé čtverce.

Před odchodem na nádraží na nás čekala už definitivně poslední táborová svačina. Sice už nebyla jídelna, ale my jsme si vystačili i s bednama. Mezitím přijel traktor, který nám odvezl podsady na Chlum. Do jedné hodiny jsme seděli ve stínu na zápraží, povídali si, smáli se a vzpomínali na uplynulých skvělých 17 dní a hafo zážitků, které si vezeme domů. A to už Klára zavelela odchod na nádraží, my popadli své batůžky a vydali se důvěrně známou cestou do Dolního Smrčného. Ve vlaku jsme dostaly fotky na památku a tak o zábavu bylo postaráno. V Třebíči na nádraží čekali rodiče a my jsme je hned zavalili přívalem skvělých, nezapomenutelných, no prostě bomba zážitků.

Mezitím na tábořišti zbylé vedení a Pavel, Věrka, Pavča a Dia nakládali všechny věci na vejtřasku. Rozhodně se u toho nenudili, protože museli všechno naskládat pouze na jedno auto a někteří díky tomu byli nervní! I cesta v autě do Třebíče byla velice vtipná, když se jim podařilo píchnout kolo, nastartovat motor, ztratit puklici a přepálit tažné lano. A jestli chcete vědět, jak toto dobrodružství dopadlo, tak se jich zeptejte.