Zájezd k zamrzlému Vasrfalu (11. únor 2006)

Vasrfal

Letošní výlet k Vasrfalu měl malou účast, hlavně u sester. Na nádraží přišla Pavča s Věrkou a Klára. Bratrů bylo jako obvykle a přivedli si s sebou malého Peťu, který byl včera poprvé na schůzce. Na nádraží v Dolním Smrčném se k nám připojila Marťa s Dušanem, kteří přijeli autem. Cesta, kterou jsme šli v létě, se vůbec nepodobala té, která byla teď zasněžená. Když jsme dorazili na „tábořiště pod sněhem“, obdivovali jsme zamrzlý Vasrfal. Během svačiny se majitelé foťáků předháněli, kdo nafotí zajímavější fotku. Někteří bratři začali po ostatních házet sněhové koule a cestou k rybníku si k této zábavě přidali shazování sněhu ze stromů. U rybníka jsme si udělali malou přestávku a posilnili se čajem. Na rozcestí kousek od rybníka Figo předváděl akrobatické kousky ve sněhu, které nemohly nebýt zdokumentovány.

U mlýna jsme se společně vyfotili a čekali, až se bratři vydovádí ve sněhu a Vít s Vanunem postaví sněhový domeček, který neměl dlouhé trvání. Během toho nás pan Svoboda přišel upozornit, že pod sněhem rostou malé stromečky, které nemáme ničit. Naznali jsme, že dovádění už bylo dost. Rozloučili jsme se s Marťou a Dušanem a pokračovali dál v cestě k posedu. Bořili jsme se v hlubokém sněhu, zejména Kláře to dělalo problémy, na rozdíl od malého Peti.

Každoročně jsme přání do nového roku vyšlapávali do sněhu, ale tentokrát jsme se snažili být originální a vytvořit živý nápis. Ale moc se nám to nedařilo, protože lidé ležící ve sněhu nebyli k rozpoznání. Během dalšího občerstvení Kočka už po několikáté měřil nadmořskou výšku, která prý u posedu dosahovala 335 m. n. m. Ha ¨ha ha.

A protože výška byla velká a svah prudký, začali jsme jezdit na pytlích. Vedoucí si je na sebe oblékli a jezdili po zádech, po břiše… Další vymoženost byly živé sáně, které představoval Vanun, a Vít na nich jezdil. Protože už bylo pozdě, šli jsme na vlak. Ve vlaku si bratři procvičovali mimické svaly a to tak, že zvedali obočí a dělali různé xichty. Zvláště Baboušovi to šlo nejlíp. No, prostě byla sranda. Cesta nám rychle utekla, a tak jsme si ani nevšimli, že už jsme v Borovině. Rozloučili jsme se s těmi, kteří tady bydlí a pokračovali do Třebíče, kde jsme se rozloučili a šli domů.

hostováno na serveru firmy Yashica s.r.o.

poslední aktualizace 6. 12. 2018 edit